Vulkanickou činností se tato země odtrhla od velkého prakontinentu Gondvany a dostala se až do dnešních míst.
Jako první tuto zemi zřejmě osídlili během 9. století Maorové. Připluli sem ve velkých kanoích ze severněji položených ostrovů, přičemž překonali značné vzdálenosti Tichého oceánu.
Země byla objevena holandským mořeplavcem Abelem Tasmanem v roce 1640. Pojmenoval zemi nejprve jako Staten Land, ale pak to bylo změněno na Nieuw Zeeland, podle holandského regionu Zeeland.
Prvním Evropanem, který zde přistál a zemi prozkoumal, byl však až britský kapitán James Cook v roce 1769.
Evropané ho začali osidlovat na konci 18. století. V letech 1840 až 1907 byla země britskou kolonií a dnes je většina jejích obyvatel britského původu. V roce 1840 založili britští osadníci na Severním ostrově město Wellington a Nový Zéland se stal britskou kolonií. Když bylo na Jižním ostrově roku 1861 objeveno zlato, zemi zasáhla vlna osadníků, kteří se tu pokoušeli přijít k nějakému zisku.
V 60. letech 19. století se osadníci a Maorové přeli o půdu a došlo k několika krutým válkám, v jejichž důsledku Maorové přišli o mnoho svých práv a území, zděděných po předcích. Válečných konfliktů bylo mnoho a skoro všechny měli stejný průběh. Konflikt většinou začal nějakou provokací Angličanů, protože měli k dispozici větší množství zbraní a střeliva, než Maoři. Končil většinou krvavou porážkou domorodců. Po válkách zbylo na Novém Zélandu jen asi 37 000 Maorů.
Roku 1907 se Nový Zéland stal nezávislým státem, zůstal však vázán silnými politickými a hospodářskými vazbami k Británii. Později se země více sblížila s Austrálií a dalšími státy jižního Tichomoří. Po období maorských nepokojů v 70. letech dnes znovu ožívá zájem o maorskou kulturu a tradice.
Nejbližším sousedem po Austrálii je Asie. V minulosti měli obyvatelé Zélandu obavy, že by se jejich ostrov mohl stát snadnou kořistí asijských národů. Nebezpečí bylo nejblíže za 2. světové války, kdy Japonci zahájili invazi do Pacifiku. Na Nový Zéland se naštěstí nedostali. Po skončení 2. světové války ze země hospodářsky opírala o Velkou Británii a vojensky spoléhala na USA.
V 60. letech, kdy vzniklé EHS víceméně uzavřelo přístup na evropský zemědělský trh, byl Nový Zéland nucen hledat nové trhy a začal se na asijské sousedy obracet. Dalším faktorem oslabující evropskou tvář země byla v šedesátých letech druhá polynéská migrační vlna, hlavně z Cookových ostrovů, Tokelau, Niue a Samoa. Nyní žije v Aucklandu asi 70 000 těchto ostrovanů a Auckland je největším polynéským městem. Polynésané jsou ve městě nejnižší sociální vrstvou. Nový Zéland je dnes multirasovým a multikulturním státem.
Asi za 130 let se z primitivní kolonie se stala vyspělá kapitalistická země s vysokou životní úrovní.
[2, 3, 4, 5, 11]